Střípek z mého života

Vlastně ani nevím kde začít, mám hlavu plnou myšlenek a nevím jak je pořádně uspořádat ,aby to ostatní pochopili. Ale nějak se pokusím to rozumně sepsat.

Čím dál častěji dostávám dotazy na to jestli mám taťku nebo proč o něm nemluvím. Proč vyprávím jen o mamce a babičce. Taťku mám, dokonce bydlíme pod jednou střechou,ale je to člověk který mi do života vůbec nic nedal. Teď si většina z vás určitě říká pane bože kdyby nebylo jeho, tak ani nejsi na světě. To je sice pravda ,ale to je asi první a poslední věc , kterou udělal. Všechno se vám to pokusím vysvětlit snad mě aspoň malinká část z vás pochopí.


Už jako malá jsem byla celkem aktivní dítě , měla jsem své sny,téměř 10 let jsem navštěvovala hudební školu a potom začala hrát badminton.
 Pořád jsem chtěla někde cestovat a objevovat nové věci,byla jsem ukecaná a jak říká moje mamka byla jsem schopna odejít i s čertem.
Bohužel jediný kdo mě ve všem podporoval byla právě mamka a babička. Chodily se dívat na  moje koncerty,vystoupení,turnaje a byly vždycky mojí oporou. Vše,co umím a ,co jsem se naučila je jen díky těmhle dvěma ženám.
 Zatím, co taťkovi to bylo všechno úplně fuk, protože hospoda, alkohol a drby byly vždycky důležitější a přednější než nějaké úspěchy jeho dcery.
 Strašně mě to vždycky mrzelo a několikrát  jsem to obrečela. Ale říkala jsem si, že třeba se to časem změní a všechno bude fajn.
 Když mi bylo 5 narodil se můj brácha a v tu dobu jsem si myslela, že když má 2 děti tak už by tam nějaká podpora a trochu té starostlivosti mohlo být.
 Teď už se tomu směji, jak strašně naivní jsem byla. Vůbec nic se neměnilo, ba naopak bylo to čím dál horší.
 Mamka začala chodit do práce a já musela vyzvedávat brachu ze školky a později i z družiny, protože táta neustále seděl v hospodě. 
Bylo mu úplně jedno, že musíme mít nějaké úkoly do školy nebo, že máme hlad všechno to bylo na mně. Vlastně jsem dělala brachovi náhradního taťku, tak jako mně ho celý život dělala babička.
 Byly to pro mě strašně těžké chvíle,ale věděla jsem že to musím vydržet aspoň kvůli mamky. 

Čas utíkal jako voda, roky ubíhaly a to tátovo chlastání se neustále zhoršovalo. 
Každý Silvestr jsme slyšeli větu „od Nového roku už nebudu pít" těch roků co tohle říká uteklo už nejmíň 8 a pořád se nic nezměnilo, je to jen  horší a horší.
 Za celých 18 let jsem od něj neslyšela snad žádnou pochvalu,pořád jen samé urážky,vyčítání a shazování před ostatníma.
 Místo toho, aby třeba řekl sluší ti to tak jen slyším „Pane Bože v jakém dole jsi fárala máš obočí jak horník" 
„ Nemaluj se pořád vypadáš jak kurva" dobře uznávám ne každému se to líbí ,ale myslím si ,že se to dá vyjádřit i slušnějším způsobem. 
Kdykoliv jsem se šla někam bavit s kamarádkami musela jsem poslouchat „Furt se taháš jen s holkama beztak jsi lesba" ale jakmile k nám přišel můj kamarád hned to zase otočil a bylo to „Furt se jen kurvíš beztak dáš každému na počkání" a to nemluvím o tom když mi říkal,že by bylo lepší kdybych na porodním sále umřela a dalších milion věcí. Po takových věcech se moje psychika začala zhoršovat , několikrát jsem uvažovala o tom, že se zabiju.
 Začala jsem si dávat do hlavy všechny ty věci , co jsem skoro každý den musela poslouchat.
 A říkala si „ Co,když jsem vážně tak k ničemu jak říká?" „Třeba by bylo vážně lepší kdybych tady nebyla".
Byla jsem strašně naštvaná na mamku ,že ho třeba nevyhodí nebo něco a hlavě nevěděla jsem vůbec, co mám dělat.
 Postupem času si,ale člověk na to všechno zvykne a už ví, jak celý den bude probíhat.
 Co se bude dít večer a jaké nadávky a vyčítání znova přijde. Je to začarovaný kruh ze kterého se špatně dostává ven. Strašně mě to všechno mrzí kvůli mamky a brachy.
Zároveň se neustále snažím pochopit důvod, proč tento člověk s námi neustále žije.
Je celkem smutné, že člověk, který by měl být autoritou a příkladem pro své děti je někdo, z koho si nejde vzít nic dobrého a nejde z něj žádný respekt a jeho slova se absolutně nedají brát vážně.

Jsem strašně vděčná, že mám tu oporu aspoň v mojí mamince a taky v mých kamarádech,kteří mi dokáží v nejhorších chvílích pomoci. Ale největší dík patří mému kamarádovi se kterým to tak nějak táhnu už od školky a díky kterému jsem pořád naživu.Občas si říkám, že to není člověk, ale můj strážný anděl, který mě neustále naslouchá a pomáhá mi. Takže jestli si to jednou budeš číst,tak ti chci říct jedno velké DĚKUJU. Vám všem ostatním chci poděkovat za to,že jste si našli čas si tohle přečíst a važte si toho,co máte.